Nejprve jsem tvůrce aktuální verze Burnoutu podezříval z odložení na leden z jednoduchého důvodu herního sucha a výraznějších prodejů než soupeření s peckami vánočního trhu, tak jak to dokázala loni průměrná Lost Planet. Prodejní čísla by mi dala za pravdu, pokud by ovšem neměl nový Burnout i další kvality.
Otevřením celého města a vlastně umožnění hráči trochu tvarovat ten zážitek, za který si zaplatil se podle mě velmi povedla. První pocit je ovšem 
naprosté ztracení. Město je obrovské a po paměti či dokonce podle malé mapy v rohu dojet z jednoho místa na druhé je bez chyb téměř nemožné. Na druhou stranu, když se druhý den ke hře vrátíte, zjistíte, že si už část odboček pamatujete a nějaký ten výrazný orientační bod v okolí také poznáte.
A přichází chvíle, kdy si hru začínáte užívat. Je pro vás zajímavější tryskovou rychlostí uhánět z jednoho konce města na druhou v hustém provozu nebo radši získávate body na kaskadérských skocích? Anebo snad jste mistr v takedownech? Je pouze na vás, jak budete získávat body do svého řidičáku. Po každém vyhraném závodě/eventu získáte jeden bod .Na druhá místa se tady opravdu nehraje. Postupně tak postupujete v kategoriích řidičáku od D k A a pak Burnout Licenci. Tam to kupodivu nekončí, ale všechno začíná. Ke každému stupni je totiž třeba vyhrát potřebný počet závodů. Tento počet se samozřejmě zvyšuje a body na mapě označující začátky eventů se pomalu začínají z velké části tvářit jako splněné. Ve chvíli kdy ale hru jakoby dohrajete, všechny se opět vynulují a před vámi stojí výzva na získání elite průkazu. Stačí vyhrát pouhých 120 závodů. Ano, to je na dlouho... Ale nikdo vás nenutí, klidně si můžete dokompletovat všechny billboardy či najít všechny zkratky.
Auta tady přibývají celkem rozumným tempem až do čísla 75, což je ovšem trochu zavádějící, jelikož jde často o různé modifikace jednoho vozu. Rozdělení do tří tříd pro různé účely (závod, kaskadérské kousky, road rage) je zde funkční a vychází už z konstrukce vozu. Nevýhodou je, že přestože je modelů záplava, stejně si vyberete jedno, které vám pro určitý účet vyhovuje nejvíc a ostatní pouze zůstanou v garáži a plní funkci sbíraných odměn.
Tak tohle jsem napsal v mírném nadšení, když byl Burnout nový a já hru dohrál (kromě elite licence).
Zpětně ale člověk nakonec zjistí, že není všechno tak skvělé a bezchybné, jak se mohlo zdát.
O nepravdivém údaji o 75 autech už jsem psal. Každý model má svůj závod, ve kterém můžete získat modifikaci, tudíž je jejich počet cca poloviční. Ale jak jsem už zmínil, během první poloviny hrací doby auta přibývají plynule a není důvod toto vytýkat.
Mnohem větši problém vidím v tom, jak je nakládáno s modelem poškození. Řeknete si - na takedown závod je třeba bytelné auto, s lehčím sporťákem nemám šanci. Pak ale zjistíte, že můžete očekávat tři fatální nárazy a je konec, nezávisle na tom, v čem zrovna sedíte.
Opravování aut je sice pěkné, ale k něčemu vám bude pouze v průběhu závodu. Na jeho start můžete přijet s vrakem před rozpadnutím a stejně vám bude počítáno do tří havárií než skončíte.
Rychlostní závody také trpí ošklivým neduhem pružných soupeřů. Myslíte, že když si vyhrajete závodní žihadlo, tak všechny předjedete? Omyl. Přijeďte na start s s tím šípem a uvidíte, že počítač proti vám postaví stejně rychlé či rychlejší vozy. Přijedete startovat s pomalým skorotankem? Voilá, počítačoví oponenti pojednou ve stejně nemožně pomalých vozech...
A destrukce? Když jde o takedown závod, počítá se každá odřenina, tři nárazy a dost. Když ale jedete rychlostní závod, tak i ten nejrychlejší výstřelek aerodynamiky vydrží mnohem víc.
O showtime módu si sice nemyslím, že je špatný protože se jmenuje stejně jako film, který byl blbost (tuhle pitumou dedukci sem našel pod jednou z recenzí), ale nějak moc jsem ho nepochopil. Kdykoliv můžete přepnout do situace, kdy se vrak auta změní chováním v gumový míček a hodí za hlavu všechny fyzikální zákonitosti a vaším jediným důvodem je hopsat po střechách kolemjedoucích aut. Silně dementní zábava.
Trochu mě taky mrzel chybějící řidič. Prázdná auta prohánějící se vylidněnými ulicemi vypadají občas hodně divně. Kde jsou doby carmageddonu, nebo alespoň Flatoutu, dneska se každý bojí, aby jeho hra neobsahovala moc násilí...
A největší problém? Dementní moderátor, který má snahu do všeho kecat a nejde vypnout. Tenhle pitomý hlas začnete nenávidět už v ranných fázích hraní a pak hned zjistíte, že nejde vypnout. Pokud má u hráčů čeřit hladinu adrenalinu, daří se mu opravdu unikátně. Je to ten typ lidí, kterému byste nejradši dali pěstí ikdyž ho znáte pouze podle hlasu...
Takže po menším vystřízlivění bych řekl, že Burnout Paradise není špatná hra, ale zbytečně zahazuje možnosti, které pracně buduje. Proč s zajímat o opravny, lepší auta, když si hra nastavuje pravidla jak se jí to zrovna hodí?
Na druhou stranu je třeba přiznat pár hodin prima zábavy, než objevíte, že nic není tak skvělé, jak se prve zdálo. Předpovídám mnoho pokračovatelů tohoto stylu, včetně série NFS, která by se mohla učit jak se dělají arkádové závody.
Ale co mě na tom mrzí nejvíc je fakt, že ústřední skladbou je Paradise City od Guns n' Roses. Takový konec v podřadných hrách si tahle skupina nezasloužila.
naprosté ztracení. Město je obrovské a po paměti či dokonce podle malé mapy v rohu dojet z jednoho místa na druhé je bez chyb téměř nemožné. Na druhou stranu, když se druhý den ke hře vrátíte, zjistíte, že si už část odboček pamatujete a nějaký ten výrazný orientační bod v okolí také poznáte.A přichází chvíle, kdy si hru začínáte užívat. Je pro vás zajímavější tryskovou rychlostí uhánět z jednoho konce města na druhou v hustém provozu nebo radši získávate body na kaskadérských skocích? Anebo snad jste mistr v takedownech? Je pouze na vás, jak budete získávat body do svého řidičáku. Po každém vyhraném závodě/eventu získáte jeden bod .Na druhá místa se tady opravdu nehraje. Postupně tak postupujete v kategoriích řidičáku od D k A a pak Burnout Licenci. Tam to kupodivu nekončí, ale všechno začíná. Ke každému stupni je totiž třeba vyhrát potřebný počet závodů. Tento počet se samozřejmě zvyšuje a body na mapě označující začátky eventů se pomalu začínají z velké části tvářit jako splněné. Ve chvíli kdy ale hru jakoby dohrajete, všechny se opět vynulují a před vámi stojí výzva na získání elite průkazu. Stačí vyhrát pouhých 120 závodů. Ano, to je na dlouho... Ale nikdo vás nenutí, klidně si můžete dokompletovat všechny billboardy či najít všechny zkratky.
Auta tady přibývají celkem rozumným tempem až do čísla 75, což je ovšem trochu zavádějící, jelikož jde často o různé modifikace jednoho vozu. Rozdělení do tří tříd pro různé účely (závod, kaskadérské kousky, road rage) je zde funkční a vychází už z konstrukce vozu. Nevýhodou je, že přestože je modelů záplava, stejně si vyberete jedno, které vám pro určitý účet vyhovuje nejvíc a ostatní pouze zůstanou v garáži a plní funkci sbíraných odměn.
Tak tohle jsem napsal v mírném nadšení, když byl Burnout nový a já hru dohrál (kromě elite licence).
Zpětně ale člověk nakonec zjistí, že není všechno tak skvělé a bezchybné, jak se mohlo zdát.O nepravdivém údaji o 75 autech už jsem psal. Každý model má svůj závod, ve kterém můžete získat modifikaci, tudíž je jejich počet cca poloviční. Ale jak jsem už zmínil, během první poloviny hrací doby auta přibývají plynule a není důvod toto vytýkat.
Mnohem větši problém vidím v tom, jak je nakládáno s modelem poškození. Řeknete si - na takedown závod je třeba bytelné auto, s lehčím sporťákem nemám šanci. Pak ale zjistíte, že můžete očekávat tři fatální nárazy a je konec, nezávisle na tom, v čem zrovna sedíte.
Opravování aut je sice pěkné, ale k něčemu vám bude pouze v průběhu závodu. Na jeho start můžete přijet s vrakem před rozpadnutím a stejně vám bude počítáno do tří havárií než skončíte.
Rychlostní závody také trpí ošklivým neduhem pružných soupeřů. Myslíte, že když si vyhrajete závodní žihadlo, tak všechny předjedete? Omyl. Přijeďte na start s s tím šípem a uvidíte, že počítač proti vám postaví stejně rychlé či rychlejší vozy. Přijedete startovat s pomalým skorotankem? Voilá, počítačoví oponenti pojednou ve stejně nemožně pomalých vozech...
A destrukce? Když jde o takedown závod, počítá se každá odřenina, tři nárazy a dost. Když ale jedete rychlostní závod, tak i ten nejrychlejší výstřelek aerodynamiky vydrží mnohem víc.
O showtime módu si sice nemyslím, že je špatný protože se jmenuje stejně jako film, který byl blbost (tuhle pitumou dedukci sem našel pod jednou z recenzí), ale nějak moc jsem ho nepochopil. Kdykoliv můžete přepnout do situace, kdy se vrak auta změní chováním v gumový míček a hodí za hlavu všechny fyzikální zákonitosti a vaším jediným důvodem je hopsat po střechách kolemjedoucích aut. Silně dementní zábava.
Trochu mě taky mrzel chybějící řidič. Prázdná auta prohánějící se vylidněnými ulicemi vypadají občas hodně divně. Kde jsou doby carmageddonu, nebo alespoň Flatoutu, dneska se každý bojí, aby jeho hra neobsahovala moc násilí...
A největší problém? Dementní moderátor, který má snahu do všeho kecat a nejde vypnout. Tenhle pitomý hlas začnete nenávidět už v ranných fázích hraní a pak hned zjistíte, že nejde vypnout. Pokud má u hráčů čeřit hladinu adrenalinu, daří se mu opravdu unikátně. Je to ten typ lidí, kterému byste nejradši dali pěstí ikdyž ho znáte pouze podle hlasu...
Takže po menším vystřízlivění bych řekl, že Burnout Paradise není špatná hra, ale zbytečně zahazuje možnosti, které pracně buduje. Proč s zajímat o opravny, lepší auta, když si hra nastavuje pravidla jak se jí to zrovna hodí?
Na druhou stranu je třeba přiznat pár hodin prima zábavy, než objevíte, že nic není tak skvělé, jak se prve zdálo. Předpovídám mnoho pokračovatelů tohoto stylu, včetně série NFS, která by se mohla učit jak se dělají arkádové závody.
Ale co mě na tom mrzí nejvíc je fakt, že ústřední skladbou je Paradise City od Guns n' Roses. Takový konec v podřadných hrách si tahle skupina nezasloužila.
Žádné komentáře:
Okomentovat