Už skoro nepamatuju, že by nějaká hra byla tak očekávaná. Jedině snad Bioshock působil podobnou vlnu očekávání. Assassin's Creed byl od svého ohlášení jedním z nejexponovanějších titulů roku 2007 a jasným trhákem letošních vánoc. Nakonec se ono vyhlížené datum dostavilo a Altair rozehrál své hry na našich obrazovkách.
Velká očekávání nemohou skončit jinak než dvěma způsoby. Jedním je zklamání v tom, že hráči dostávají něco jiného než očekávali a jsou zklamaní. Kritika to titulu natře, ale přesto se zpráva nedokáže roznést natolik rychle, aby se z dlouho očekávaného titulu nestal prodejní hit. Opravdu, existuje nějaký dlouho očekávaný a hypovaný projekt, který nevydělal, přestože nestál za nic?
Naštěstí, tohle se netýká AC. Toho se týká druhá situace - velká část hráčů je spokojena, zbytek z pózy nebo nepochopení jako obvykle všechno kritizují. Přidá se i pár kritiků, kteří přestože titulu přiznají revoluční prvky, není jich dost a když už nemůžou zdrbnout lineár
nost a krátkost mise, dojde na repetivnost. Třeba recenze na hrej.cz je krásným příkladem toho, jak jde AC hrát aniž by byl pochopen princip. Popisovat hru jako rubačku s mečem je naprosto scestné a komu nedojde, že mečem se řeší opravdu jen výjimečné situace není pomoci.
Ale od začátku. Příběh ač pečlivě tajený se již provalil a prolínání časových rovin není žádným tajmstvím. Je nutno uznat, že se to povedlo implementovat velmi úspěšně a onen příběh ani moc nevrže v pantech logiky, což nebývá v poslední době moc zvykem.
Do ovládání dostáváte hrdinu Altaira, který jako člen řádu Assassinů plánuje a vykonává vraždy devíti důležitých lidí své doby dle příkazů mistra řádu. Trochu víc než ostatní přemýšlí a dává si náznaky a souvislosti dohromady. Tolik k příběhu, který celou hru utáhne.
Menším problémem je zde princip. K jednotlivým vraždám se musíte připravit. Tato příprava se skládá ze získávání informací. A tady to trochu skřípe. Principem je vždy cesta do jednoho ze tří měst, rozhovor s místní pobočkou řádu a naslouchání šumu města. Zde přichází na řadu ona vytýkaná repetivnost. Jde totiž o to, že je nutné vylézt na vyvýšenou stavbu (většinou věž) s rozhédnout se. Tím získáte jednotlivé náznaky toho, kde se co děje a kde je možné nejrůznější informace získat. Problémem je, že těchto možností je velmi omezené množství. Můžete zahránit občana z rukou stráží, někoho okrást o mapu/dopis, vymlátit z něj informace nebo splnit úkol pro informátora. Každé ze tří měst má tři čtvrtě, v každé průměrně 9 věží, které každá ukáží přibližně 2-3 tyto akce. Jednoduchou matematikou se dostaneme k dvoumístnému počtu víceméně stejných úkolů. Tolik k pochopení toho, co může někomu vadit.
Ale na druhou stranu je možné pro naplánování vraždy zjistit jen velmi omezený počet informací, takže toho, kdo chce pouze rychle hru dohrát, nemusí vylézt na víc než dvě věže. Nakonec je princip hry tolik podobný jiným. Mnoho malých soubojů, završené soubojem s velkým bossem.
Tím, co snad každého uchvátí je prostředí. Graficky dokonalá města a krajina vydrží sama o sobě na několik hodin zabavit. Zatímco krajina je střídmě obydlena a strážena, města překypují středověkým životem. Nejen každé ze tří měst, ale i každá čtvrť má svou nezaměnitelnou tvář. Chudé čtvrti se liší od těch bohatých nejen počtem stráží, ale i oblečením obyvatel a typem zástavby. Pohyb po nich je možné vychutnat splynutím s davem či zvolením cesty přes střechy. K cíli se dá dorazit několika různými cestami a město nabízí naprosto volný pohyb. Například ukázkou může být cesta do střeženého paláce. Stráže u vchodu vás nechtějí pustit. Můžete je napadnout, porazit v souboji a vejít. Můžete však také zamířit na střechy a nepozorován do areálu vklouznout. Je ale i možné způsobit rozruch na tržišti před bránou a stráže tak vylákat vyšetřovat co se stalo a rozhánět lidi. Anebo jste si už dokázali udělat přátele ve městě, kteří vám umožní vmísit se mezi skupinku mnichu, kterou stráže dovnitř bez otálení pustí? Volba je jen na vás a je to opravdu zábavné.
Prostředí je opravdu úžasné a vynikne to naplno ve chvíli, kdy vyšplháte na svou první věž. Rozhled do okolí, ať už městského či venkovního, je prostě dechberoucí. Dokonalým doplněním je Altairův pohyb. Tvůrcům se podařilo u veškerých modelů umístit záchytné body, takže animace lezení po nich je naprosto přesvědčivá. Žádné chytání vzduchu, ruka či noha vždy míří na viditelný a logický výstupek a šplhání po nejrůznějších budovách a věžích je naprosto uvěřitelné.
Doplňkovým úkolem pro ty, které opravdu baví cesty prostředím nezávisle na hlavní linii je sbírání vlajek, které jsou roztroušené po nejrůznějších místech celé mapy. Celkem 400 kousků dá opravdu zabrat, ale podíváte se na místa, kam byste normálně ani nezabloudili a byla by to škoda. Dalším bonusem jsou templáři, strážící své pozice a hlavní ideový nepřítel řádu. Těch je 60 po celé zemi. Takže shrnuto, pokud vás prostředí opravdu zaujme dostáváte možnost v něm strávit dlouhé hodiny plné zábavy.
Tak nějak mám pocit, že jsem pochopil záměr tvůrců. Pokud by šlo o lineární kampaň, hlavní výtkou by bylo, proč to všechno úžasné lezení po domech, skákání po střechách a akce ve městě není zastoupeno víc. Takhle hráč dostává možnost držet se hlavní linky a vykonat jen to potřebné, aby hru dohrál. Pokud se ovšem chce bavit výrazně víc, má možnost a světa si užije vrchovatě.
Chyby se samozřejmě najdou, kromě repetetivnosti misí, kde bych si i já dokázal představit bohatší jsou to jen mušky. Reakce na jednotlivé akce jsou příliš často stejné. Každý druhý zachráněný občan se nezapomene zmínit o svých synech, kteří by měli být tak stateční, každá žena má bratry, kteří vám pomůžou atd... Na druhou stranu je hlasových projevů tolik, že asi pro udržení velikosti hry a délky vývoje nejde všechno. Celé město totiž reaguje ať uděláte cokoliv. Podivují se nad najednou se objevivší mrtvolou, komentují váše šplhání nebo se účastní povyku, který se strhne, pokud jste odhaleni stráží.
Je jasné, že AC definoval novou vlnu her, které se na nás asi řítí. Povedlo se mu zkombinovat úžasné prostředí, velice dobrý bojový systém a dobrý příběh s naprostou intuitivností ovládání vedoucí k téměř filmovému zážitku. Pokud bych měl definovat jedinou hru, která o letošních vánocích bude stát za to, bude to Assassin's Creed. Můžete se mnou polemizovat nebo nesouhlasit, ale to je tak všechno. Zkuste odhodit za hlavu všechny předsudky a vrhněte se do tohoto bohatého světa, který má co nabídnout na dlouhé zimní večery.
Velká očekávání nemohou skončit jinak než dvěma způsoby. Jedním je zklamání v tom, že hráči dostávají něco jiného než očekávali a jsou zklamaní. Kritika to titulu natře, ale přesto se zpráva nedokáže roznést natolik rychle, aby se z dlouho očekávaného titulu nestal prodejní hit. Opravdu, existuje nějaký dlouho očekávaný a hypovaný projekt, který nevydělal, přestože nestál za nic?
Naštěstí, tohle se netýká AC. Toho se týká druhá situace - velká část hráčů je spokojena, zbytek z pózy nebo nepochopení jako obvykle všechno kritizují. Přidá se i pár kritiků, kteří přestože titulu přiznají revoluční prvky, není jich dost a když už nemůžou zdrbnout lineár
nost a krátkost mise, dojde na repetivnost. Třeba recenze na hrej.cz je krásným příkladem toho, jak jde AC hrát aniž by byl pochopen princip. Popisovat hru jako rubačku s mečem je naprosto scestné a komu nedojde, že mečem se řeší opravdu jen výjimečné situace není pomoci.Ale od začátku. Příběh ač pečlivě tajený se již provalil a prolínání časových rovin není žádným tajmstvím. Je nutno uznat, že se to povedlo implementovat velmi úspěšně a onen příběh ani moc nevrže v pantech logiky, což nebývá v poslední době moc zvykem.
Do ovládání dostáváte hrdinu Altaira, který jako člen řádu Assassinů plánuje a vykonává vraždy devíti důležitých lidí své doby dle příkazů mistra řádu. Trochu víc než ostatní přemýšlí a dává si náznaky a souvislosti dohromady. Tolik k příběhu, který celou hru utáhne.
Menším problémem je zde princip. K jednotlivým vraždám se musíte připravit. Tato příprava se skládá ze získávání informací. A tady to trochu skřípe. Principem je vždy cesta do jednoho ze tří měst, rozhovor s místní pobočkou řádu a naslouchání šumu města. Zde přichází na řadu ona vytýkaná repetivnost. Jde totiž o to, že je nutné vylézt na vyvýšenou stavbu (většinou věž) s rozhédnout se. Tím získáte jednotlivé náznaky toho, kde se co děje a kde je možné nejrůznější informace získat. Problémem je, že těchto možností je velmi omezené množství. Můžete zahránit občana z rukou stráží, někoho okrást o mapu/dopis, vymlátit z něj informace nebo splnit úkol pro informátora. Každé ze tří měst má tři čtvrtě, v každé průměrně 9 věží, které každá ukáží přibližně 2-3 tyto akce. Jednoduchou matematikou se dostaneme k dvoumístnému počtu víceméně stejných úkolů. Tolik k pochopení toho, co může někomu vadit.
Ale na druhou stranu je možné pro naplánování vraždy zjistit jen velmi omezený počet informací, takže toho, kdo chce pouze rychle hru dohrát, nemusí vylézt na víc než dvě věže. Nakonec je princip hry tolik podobný jiným. Mnoho malých soubojů, završené soubojem s velkým bossem.
Tím, co snad každého uchvátí je prostředí. Graficky dokonalá města a krajina vydrží sama o sobě na několik hodin zabavit. Zatímco krajina je střídmě obydlena a strážena, města překypují středověkým životem. Nejen každé ze tří měst, ale i každá čtvrť má svou nezaměnitelnou tvář. Chudé čtvrti se liší od těch bohatých nejen počtem stráží, ale i oblečením obyvatel a typem zástavby. Pohyb po nich je možné vychutnat splynutím s davem či zvolením cesty přes střechy. K cíli se dá dorazit několika různými cestami a město nabízí naprosto volný pohyb. Například ukázkou může být cesta do střeženého paláce. Stráže u vchodu vás nechtějí pustit. Můžete je napadnout, porazit v souboji a vejít. Můžete však také zamířit na střechy a nepozorován do areálu vklouznout. Je ale i možné způsobit rozruch na tržišti před bránou a stráže tak vylákat vyšetřovat co se stalo a rozhánět lidi. Anebo jste si už dokázali udělat přátele ve městě, kteří vám umožní vmísit se mezi skupinku mnichu, kterou stráže dovnitř bez otálení pustí? Volba je jen na vás a je to opravdu zábavné.
Prostředí je opravdu úžasné a vynikne to naplno ve chvíli, kdy vyšplháte na svou první věž. Rozhled do okolí, ať už městského či venkovního, je prostě dechberoucí. Dokonalým doplněním je Altairův pohyb. Tvůrcům se podařilo u veškerých modelů umístit záchytné body, takže animace lezení po nich je naprosto přesvědčivá. Žádné chytání vzduchu, ruka či noha vždy míří na viditelný a logický výstupek a šplhání po nejrůznějších budovách a věžích je naprosto uvěřitelné.
Doplňkovým úkolem pro ty, které opravdu baví cesty prostředím nezávisle na hlavní linii je sbírání vlajek, které jsou roztroušené po nejrůznějších místech celé mapy. Celkem 400 kousků dá opravdu zabrat, ale podíváte se na místa, kam byste normálně ani nezabloudili a byla by to škoda. Dalším bonusem jsou templáři, strážící své pozice a hlavní ideový nepřítel řádu. Těch je 60 po celé zemi. Takže shrnuto, pokud vás prostředí opravdu zaujme dostáváte možnost v něm strávit dlouhé hodiny plné zábavy.
Tak nějak mám pocit, že jsem pochopil záměr tvůrců. Pokud by šlo o lineární kampaň, hlavní výtkou by bylo, proč to všechno úžasné lezení po domech, skákání po střechách a akce ve městě není zastoupeno víc. Takhle hráč dostává možnost držet se hlavní linky a vykonat jen to potřebné, aby hru dohrál. Pokud se ovšem chce bavit výrazně víc, má možnost a světa si užije vrchovatě.
Chyby se samozřejmě najdou, kromě repetetivnosti misí, kde bych si i já dokázal představit bohatší jsou to jen mušky. Reakce na jednotlivé akce jsou příliš často stejné. Každý druhý zachráněný občan se nezapomene zmínit o svých synech, kteří by měli být tak stateční, každá žena má bratry, kteří vám pomůžou atd... Na druhou stranu je hlasových projevů tolik, že asi pro udržení velikosti hry a délky vývoje nejde všechno. Celé město totiž reaguje ať uděláte cokoliv. Podivují se nad najednou se objevivší mrtvolou, komentují váše šplhání nebo se účastní povyku, který se strhne, pokud jste odhaleni stráží.
Je jasné, že AC definoval novou vlnu her, které se na nás asi řítí. Povedlo se mu zkombinovat úžasné prostředí, velice dobrý bojový systém a dobrý příběh s naprostou intuitivností ovládání vedoucí k téměř filmovému zážitku. Pokud bych měl definovat jedinou hru, která o letošních vánocích bude stát za to, bude to Assassin's Creed. Můžete se mnou polemizovat nebo nesouhlasit, ale to je tak všechno. Zkuste odhodit za hlavu všechny předsudky a vrhněte se do tohoto bohatého světa, který má co nabídnout na dlouhé zimní večery.
